MATERIA ALBA 2013

Tento projekt se opět věnuje tématu deformace, navazuje tak na bakalářskou práci, ve které jsem se zabývala plochým sklem, jeho instalací do prostoru a deformací pod vlivem jiného materiálu, který na změklou hmotu skla působil svou vahou. Důležitou součástí vzniku plastiky byla náhoda, která sehrála velkou roli v přirozeném tvarování objektů bez působení a zásahu lidské ruky. Veškeré tyto aspekty se promítají i do této práce, která je celá situována do prostředí galerie „N“ v Jablonci nad Nisou, což bylo naším hlavním tématem.

Počátečním bodem byla semestrální práce, kde jsme se ve svých projektech zabývali instalací do prostoru na téma „Vně a uvnitř“. Již tato instalace se postupem času situovala do prostoru zmíněné galerie.

Galerie je patrová s ochozem, kam vedou betonové schody se skleněným zábradlím. Betonové stěny, podlahy a kovové konstrukce působí na člověka nedobytně, celému prostoru pak dávají tvář bunkru, kam se člověk může schovat před okolními vlivy. Jedinou slabinou jsou v tomto pojetí okna – a právě u nich se mi vybavila myšlenka z nedávno přečteného článku, který se zabýval otázkou škodlivosti nevětraných prostor nově zateplených domů, domů s novými plastovými okny a obecněji problematikou, kde je nejzdravější žít, kam jet za čerstvým vzduchem a proč jsou lidé ve městech často unavení. Ve článku zazněl mimo jiné výsledky průzkumu podložený názor, dle kterého si lidé často myslí (a hlavně tomu i věří), že pokud mají neprodyšně uzavřená všechna okna a dveře, škodlivé vlivy okolního prostředí se do prostoru, který obývají, nedostanou. Ovšem opak je pravdou, v nevětraných uzavřených prostorách se množí bakterie, plísně, lidé jsou unavenější a jejich imunita je oslabená, děti ve školách při výuce usínají a jsou nesoustředěné. Svou prací jsem se snažila negovat a vyvrátit myšlenku této domnělé „imunity“ interiérů před okolními vlivy. V semestrální práci jsem použila okna jako nejslabší část každé místnosti. Třebaže se však okny a dveřmi do místností dostává nejvíce škodlivin, jsou však na druhé straně hlavním zdrojem čerstvého vzduchu. Na skleněných tabulích jsem demonstrovala pronikání bakterií a virů, prachu, ale i vzduchu dovnitř místnosti. Demonstrovala jsem myšlenku, že žádný dům či byt není (a neměl by být) neprodyšně uzavřenou „konzervou“ – byť se jim prostory s moderními plastovými okny a celkovými zateplovacími systémy se jim značně blíží.

Celkovou myšlenku oken jakožto slabého článku jsem znázornila pomocí plochého skla, které je deformované pronikající hmotou hledající si cestu dovnitř (či ven?). Jednotlivé plastiky jednoduše znázorňují průnik hmoty skrze tabule skla nebo mimo ně. Hmota je parazitem, virem, bakterií, zastupuje veškeré nežádoucí organismy dostávající se ven skrze skleněné tabule, čímž je dále deformuje, rozpíná se a expanduje do okolního prostoru.

Jelikož podmínkou pro zadání klauzury byl prostor konkrétní galerie, rozhodla jsem se použít jejich vitríny jako součást objektu. Police jsem nahradila svými vlastními lehnutými skly, která se trhají pod tíhou pronikající hmoty. Hmota se postupně propadá a expanduje do prostoru, kde se rozpíná a žije svým vlastním životem. Jelikož hmota váže asi 70 % vody, postupem času vysychá, tvrdne a ztrácí svůj vlastní objem, což opět odkazuje k živoucím organizmům a okolním vlivům.